Odpovědi na kontrolní otázky uvedené na konci jednotlivých kapitol

Kapitola 1 (Současný stav řešené problematiky v tuzemsku - východiska finančního řízení podniku): kontrolní otázky ke kapitole 1 včetně odpovědí
Kapitola 2 (Interakce podniku a finančního trhu): kontrolní otázky ke kapitole 2 včetně odpovědí
Kapitola 3 (Účetnictví jako zdroj informací pro finanční řízení a rozhodování): kontrolní otázky ke kapitole 3 včetně odpovědí
Kapitola 4 (Koncept časové hodnoty peněz): kontrolní otázky ke kapitole 4 včetně odpovědí
Kapitola 5 (Magický trojúhelník investování): kontrolní otázky ke kapitole 5 včetně odpovědí
Kapitola 6 (Zdroje financování podnikové činnosti a jejich optimální struktura): kontrolní otázky ke kapitole 6 včetně odpovědí
Kapitola 7 (Investice do stálých aktiv a čistého pracovního kapitálu): kontrolní otázky ke kapitole 7 včetně odpovědí
Kapitola 8 (Hodnocení finanční výkonnosti podniku): kontrolní otázky ke kapitole 8 včetně odpovědí

Zpět na hlavní stranu / Back to main page


Kontrolní otázky ke kapitole 1


1. Jaký je rozdíl mezi podnikem (obchodním závodem) a obchodní firmou?
Pojem podnik byl až do roku 2013 vymezen v § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Po rekodifikaci soukromého práva v roce 2014 byl původní pojem podnik nahrazen pojmem obchodní závod, který je definován v § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku jako: „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“. Obchodní firma je definována v § 423 zákon a č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kde se uvádí, že obchodní firma je: „jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Podnikatel nesmí mít víc obchodních firem“. Zjednodušeně řečeno lze tedy říci, že podnik (resp. obchodní závod) je věc hromadná – jedná se o soubor věcí náležejících téže osobě a nesoucí společné označení. Toto společné označení je obchodní firmou v případě, že je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


2. Co znamená, že je podnik věc hromadná a nikoliv hromada věcí?
Podnik je věcí hromadnou proto, že se jedná o soubor věcí (aktiv) náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení. Podnik není „náhodnou” hromadou věcí, ale vnitřně uspořádaným celkem, v rámci kterého jsou věci určitým způsobem uspořádány a díky tomu mohou vzájemným spolupůsobením generovat synergický efekt. Z hlediska finančního řízení pak platí, že změříme-li hodnotu hromady věcí (tedy hodnotu jednotlivých aktiv), můžeme dospět k jinému výsledku, než pokud změříme hodnotu celého podniku jakožto věci hromadné. V tomto případě pak vzniká goodwill nebo badwill (viz str. 15–16, str. 22 a str. 218–219) (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


3. Co jsou to výrobní faktory a proč nejsou některé výrobní faktory, jež jsou využívány v procesu podnikání, zobrazeny ve výkazech finančního účetnictví?
Výrobní faktory jsou vstupy, které jsou podnikem využívány v určité kombinaci a které jsou transformovány na výstupy, jenž mají být předmětem prodeje na trhu. Základní výrobní faktory lze dle ekonomické teorie vnímat jako práci, půdu a kapitál. Postupem času se však v řadě odvětví půda a mnohdy i práce stává faktorem méně důležitým či nevýznamným. Naopak narůstá význam odborného a podnikatelského know how. Výrobní faktory, které byly pořízeny úplatně (či někým do podnikání darovány) jsou zobrazeny ve výkazech finančního účetnictví (v rozvaze). Na existenci některých výrobních faktorů však účetní jednotka není schopna identifikovat explicitně vynaložené výdaje, a proto je v účetnictví nezobrazuje. Typickým příkladem je právě podnikatelské know how, které je v hlavě vlastníka podniku či podnikem vytvořená dobrá pověst, renomé a věrnost zákazníků (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


4. Jakými vlastnostmi se vyznačuje proces přeměny vstupů na výstupy?
Tato otázka se odkazuje na vlastnosti tak zvané produkční funkce, konkrétně na zákon klesajících mezních výnosů (zákon snižujícího se mezního produktu) a na problematiku výnosů z rozsahu. Tyto vlastnosti jsou blíže popsány na stranách 10 – 11 (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


5. Proč je nutné vymezit základní finanční cíl podnikání?
Stejně jako každá jiná činnost, i podnikání by mělo mít nějaký cíl. Pokud neznáme cíl našeho snažení, nemůžeme posoudit, která rozhodnutí jsou správná nebo špatná a nepoznáme ani, zda vynaložené úsilí mělo nějaký smysl. Základním finančním cílem podnikání je tvorba hodnoty podniku pro vlastníka při respektování zájmů všech stakeholderů – jak podrobně vysvětluje kapitola 1.4. Můžeme říci, že finanční manažer, který nepřemýšlí o tom, jak každý jeho krok a rozhodnutí ovlivní hodnotu podniku, tak zvaně „pro stromy nevidí les“ (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


6. Proč nelze úspěšnost podnikání ztotožňovat výhradně s tvorbou zisku?
Touto záležitostí se detailně zabývá kapitola 1.6. Jedním z důvodů je například skutečnost, že zisk není cash flow a podnik, který vytvoří zisk nemusí mít vůbec žádné peníze pro své další fungování. Zisk je navíc krátkodobým měřítkem úspěšnosti a není jisté, jak dlouho se jej bude dařit realizovat – zvláště v situaci, kde je zisk dosahován za cenu nesprávných nákladových úspor. Dalším důvodem je například ovlivnitelnost výše vykazovaného zisku použitými účetními metodami. Může se pak stát, že pokud vlastník vloží řízení do rukou manažerů a spolehne se na kontrolu jejich manažerské práce pouze dle výše vytvořeného zisku, mohou jej manažeři ve spolupráci s účetním oddělením (a případně i auditory) snadno oklamat (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


7. Které předpoklady by musely být naplněny, aby maximalizace zisku vedla k úspěšnému podnikání?
Jedná se předpoklady neoklasické teorie, mezi které patří dokonalost informací, homogenní interní struktura podniku a situaci, kdy vlastnictví podniku není separováno od jeho řízení. Podrobněji jsou tyto předpoklady vysvětleny na straně 17 (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


8. Jaký je rozdíl mezi hodnotou a cenou?
Hodnota je peněžní částka, kterou určité věci přisuzuje daný subjekt pro určitý účel a v určitém okamžiku. Je tedy subjektivní, nikoliv objektivní vlastností dané věci. Cena je tedy termín, který se používá pro částku požadovanou, nabízenou nebo zaplacenou za určitou věc. Cena vzniká na základě střetu nabídky a poptávky, ke kterému může dojít pouze v případě, že hodnota pro prodávajícího je nižší (nebo rovna) než sjednaná cena a současně hodnota pro kupujícího je vyšší (nebo rovna) než sjednaná cena (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


9. Proč je z hlediska tvorby hodnoty výhodné zohledňovat zájmy všech stakeholderů?
Pro vlastníka (shareholdera) je důležitá spokojenost všech stakeholderů – jedině se spokojenými zaměstnanci, zákazníky, dodavateli a dalšími stakeholdery totiž může vlastník udržet potenciál tvorby hodnoty podniku do budoucna (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


10. Proč je pro stakeholdery výhodné, když je maximalizována hodnota podniku pro vlastníka?
Dlouhodobá existence a úspěšnost podniku je společným zájmem všech stakeholderů – tedy nejenom vlastníka, ale i zaměstnanců, zákazníků, dodavatelů a státu. Zaměstnanci si udrží zaměstnání, dodavatel má komu „prodávat” svou produkci, zákazník dostane kvalitní produkt a stát inkasuje daňové příjmy (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


11. Z jakých důvodů se může hodnota podniku lišit pro různé subjekty, objekty a účely ocenění?
S hodnotou podniku je to podobné, jako s hodnotou jakékoliv jiné věci. Každý asi intuitivně cítí, že hodnota sklenice vody pro člověka, který se plazí žíznivý po poušti, je obrovská. Naopak hodnota sklenice vody pro člověka, který se topí v moři, může být i záporná. Záleží tedy, kdo je subjektem ocenění – například majoritní akcionář má oproti minoritnímu akcionáři úplně jiné možnosti, jak ovlivnit příjmy z jím držené akcie, a tedy i hodnota dané akcie je pro majoritního a minoritního akcionáře odlišná. Důležité je rovněž co je objektem ocenění (např. (např. celý podnik, pouze vlastní kapitál, určitý podíl na vlastním kapitálu či určitý balík akcií), co je účelem ocenění (např. koupě, prodej, hodnocení výkonnosti, vypořádání společného jmění manželů či likvidace) a k jakému datu je hodnota daného objektu stanovována. K této záležitosti se více vyjadřuje kapitola 1.5 (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


12. Co je to goodwill a jaký je rozdíl mezi primárním a sekundárním goodwillem?
Goodwill je výsledkem dlouhodobého a/nebo úspěšného působení podniku na trhu. Tento pojem lze volně přeložit jako „dobré jméno” či „dobrou pověst” podniku. ). Primární goodwill, o kterém se dále hovoří v kapitole 1.5, se vytváří vlastní činností podnik a není vykazován jako účetní aktivum v rámci finančního účetnictví, neboť není spolehlivě ocenitelný. Sekundární goodwill je vykazován jako účetní aktivum v rozvaze a je definován jako rozdíl mezi oceněním podniku nabytého převodem nebo přechodem za úplatu, vkladem nebo oceněním majetku a závazků v rámci přeměn obchodní korporace a souhrnem jeho individuálně přeceněných složek majetku sníženým o převzaté dluhy. Jednoduše řečeno, primární goodwill je hypotetickou veličinou, jejíž výši můžeme více či méně správně stanovit nějakým výpočtem. Sekundární goodwill je ověřený určitou transakcí, ale přitom jeho výše vůbec nemusí odpovídat goodwillu primárnímu. Záleží totiž, při jaké „ceně“ daná transakce proběhne. Tato problematika je značně pokročilá a vyžaduje hluboké znalosti podnikových financí a problematiky tvorby a stanovení hodnoty podniku. To je poměrně paradoxní – nutně si to musíme nějak vysvětlit v úvodu publikace, ale přitom bychom potřebovali pro pochopení této záležitosti znát mnohem víc, než je uvedeno ve všech kapitolách knihy o „základech finančního řízení“ (Čižinská, 2018, kapitola 1).
Zpět nahoru


Kontrolní otázky ke kapitole 2


1. Co je to finanční trh?
Finanční trh je uspořádání, při kterém na sebe vzájemně působí nabídka a poptávka po penězích a kapitálu. Díky instrumentům finančního trhu jsou do ekonomického systému „nasáty“ dočasně volné peněžní prostředky přebytkových subjektů, které by jinak v dané době zůstaly nevyužity. Přebytkové jednotky jsou ochotny při dostatečné motivaci peníze a kapitál na určitou investovat a deficitní jednotky tak za dohodnutou odměnu získávají zdroje financování svých záměrů (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


2. Jaké způsoby financování jsou rozlišovány na finančním trhu?
Financování přímé, polopřímé a nepřímé (viz str. 28). Polopřímého a nepřímého financování se zúčastní finanční zprostředkovatelé, jejich role je však odlišná. V rámci polopřímého financování poskytují zejména informační a transakční servis (například obchodníci s cennými papíry nakoupí pro klienta na jeho žádost nějaké cenné papíry). Nepřímé financování obnáší nákup primárních instrumentů finančním zprostředkovatelem, který následně emituje instrumenty sekundární. Typickým příkladem je podílový fond, do jehož majetku jsou nakoupeny různé cenné papíry nebo například nemovitosti (tj. primární instrumenty) a podílový fond pak následně emituje podílové listy (tj. sekundární instrumenty), které si nakoupí investoři. Nejvýznamnějším finančním zprostředkovatelem nepřímého financování jsou banky. Ty na jedné straně poskytují úvěry (tedy „nakupují“ primární instrumenty – úvěrové smlouvy) a na druhé straně emitují instrumenty sekundární (tedy smlouvy o běžném účtu, smlouvy o termínovaných vkladech atp.) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


3. Jaké druhy investičních instrumentů znáte?
Investiční instrumenty jsou zpravidla vymezeny jako aktiva, která přináší investorovi nějaký nárok na budoucí příjem, například v podobě dividend, kupónových plateb, úroků či kurzových zisků. Investiční instrumenty mohou být reálné či finanční. Finanční instrumenty představují právní doklady o tom, že jejich majitelé v minulosti investovali své peněžní prostředky, přeměnili je na finančním trhu ve finanční kapitál a že právní důsledky těchto obchodů trvají doposud. Finanční instrumenty mohou být majetkové kapitálové) nebo dluhové (dlužní) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


4. Co je to cenný papír?
Cenný papír je definován v § 514 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku jako listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že ho po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


5. Vysvětlete pojem sekuritizace.
Sekuritizací se zjednodušeně řečeno rozumí transformace pohledávek na cenné papíry, jejichž prodejem získává emitent (tedy vlastník pohledávek) potřebné finanční zdroje (podrobněji viz str. 30) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


6. Uveďte čtyři příklady investičních nástrojů dle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.
Akcie, dluhopisy, vkladní listy, opce (více příkladů viz str. 31) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


7. Vysvětlete rozdíl mezi forwardy a futures.
Rozdíl mezi forwardy a futures spočívá ve standardizaci, neboť forwardy se sjednávají na míru mezi dvěma konkrétními stranami (např. mezi podnikem a bankou), kdežto futures jsou obchodovány na regulovaném trhu (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


8. Kdo a z jakého důvodu hradí opční prémii?
Opční prémii hradí držitel opce za to, že má právo nevyužít možnost koupě či prodeje podkladového aktiva (tj. za právo nechat opci propadnout) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


9. Jaký je rozdíl mezi peněžním a kapitálovým trhem?
Rozdíl spočívá v časovém hledisku. Na kapitálovém trhu se střetává nabídka a poptávka po střednědobém a dlouhodobém kapitálu (tj. se splatností delší než 12 měsíců) a ke směně zde dochází prostřednictvím různých druhů cenných papírů. Na peněžním trhu pak dochází k přesunu různých forem krátkodobých finančních aktiv se splatností do jednoho roku (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


10. Jaký je rozdíl mezi primárním a sekundárním trhem?
Na primárním trhu dochází k prvotnímu prodeji (tj. k emisi) určitého instrumentu (např. akcie nebo dluhopisu) či k poskytnutí úvěru. Emitent získává zdroje financování od investora, resp. věřitele. Na sekundárním trhu se s dříve emitovanými instrumenty obchoduje (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


11. Jaké typy sekundárního trhu znáte?
Sekundární trh může být neveřejný (soukromý) a nebo veřejný. Veřejný sekundární trh je buď neorganizovaný (over-the-counter market neboli OTC) nebo organizovaný. Organizovaný trh může být regulovaný či neregulovaný. Největším organizátorem regulovaného trhu v České republice je Burza cenných papírů Praha, a.s. (BCPP), druhým organizátorem je pak RM-SYSTÉM, česká burza cenných papírů a.s. (RM-Systém) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


12. Vysvětlete, jaké důvody vyvolávají potřebu existence a působení finančních zprostředkovatelů.
Mezi důvody patří úspora informačních nákladů, které vznikají v důsledku informační asymetrie (viz kapitola 2.3.1) a rovněž úspora transakčních nákladů (poplatky a obdobné náklady). Tyto náklady finanční zprostředkovatelé snižují díky úsporám z rozsahu. Dalším důvodem existence finančních zprostředkovatelů je problém zajištění likvidity a nedělitelnosti aktiv (viz kapitola 2.3.2) (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


13. Vysvětlete pojmy informační asymetrie, nepříznivý výběr a morální hazard.
Tuto problematiku v podrobnostech vysvětluje kapitola 2.3.1. Informační asymetrie znamená neúplnost či zkreslení informací, ke kterému dochází v důsledku toho, že nejkvalitnějšími informacemi o realizovaných projektech disponují vždy jejich manažeři nebo vlastníci a nikoliv samotní investoři. Jelikož na trhu dochází ke zneužívání investorovi nedostupných informací (jak při uzavírání smluvních vztahů, tak i v jejich průběhu), dochází k tomu, že jsou z trhu vytlačovány kvalitnější statky méně kvalitní produkcí – tento jev se označuje jako nepříznivý výběr. Morální hazard znamená, že osoba, která skutečně spravuje investorem vložené peněžní prostředky a která do značné míry nenese riziko spojené s investováním (neboť to nejsou její peníze), může s těmito prostředky zacházet neuváženě a ve svůj vlastní prospěch, namísto ve prospěch investora (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


14. Jaká je role České národní banky na finančním trhu?
Od 1. dubna 2006 je Česká národní banka vrcholným orgánem dohledu nad finančním trhem (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


15. Co je to kolektivní investování a jaké jsou jeho výhody a nevýhody.
Této problematice se podrobněji věnuje str. 39. Kolektivní investování je založeno na shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti, jejich investování do různých typů investičních instrumentů a následné obhospodařování s cílem uchování jejich hodnoty a případně jejich dalšího zhodnocení. Výhodou je diverzifikace rizika a redukce jednotkových informačních a transakčních nákladů spojených s investováním v důsledku úspor z rozsahu. Nevýhodou je však samozřejmě participace na nákladech na správu a management fondů a také jistá informační asymetrie, kdy v praxi není vždy úplně zřejmé, jakým způsobem je utvářena hodnota akcie či podílového listu (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru


16. Popište funkci nejvýznamnějších finančních zprostředkovatelů na finančním trhu v České republice.
Odpověď na tuto otázku poskytuje celá kapitola 2.3.3, tedy str. 36 až 41. Nejvýznamnějším finančním zprostředkovatelem na finančním trhu v České republice jsou přitom banky, jejich podíl na aktivech finančního sektoru se dlouhodobě pohybuje na úrovni 70 – 80 % (Čižinská, 2018, kapitola 2).
Zpět nahoru




Kontrolní otázky ke kapitole 3


1. Definujte pojem účetnictví.
Uspořádaný systém informací zachycující a zobrazující podnikatelský proces v peněžním vyjádření (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


2. Proč existuje více samostatných subsystémů účetních informací?
V podnikové praxi jsou rozlišovány tři relativně samostatné subsystémy účetních informací – účetnictví finanční, daňové a manažerské. Způsob sledování a zobrazení stavů, toků a výsledků podnikatelské činnosti je totiž účelné diferencovat podle toho, kdo je uživatelem účetních in-formací a pro řešení jakých odlišných rozhodovacích úloh účetnictví slouží. Stejnou záležitost (transakci, stav, tok či výsledek) je možno (a nutno) prezentovat různě, v závislosti na subjektu, objektu a účelu zobrazení. Zajímavou paralelou je v tomto kontextu problematika kategorií hodnoty, která byla diskutována v kapitole 1.5 (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


3. Které podniky jsou účetními jednotkami?
Pojem účetní jednotka vymezuje zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Účetními jednotkami jsou:
- právnické osoby, které mají sídlo na území České republiky,
- fyzické osoby, které jsou jako podnikatelé zapsány v obchodním rejstříku,
- ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli, pokud jejich obrat podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, včetně plnění osvobozených od této daně, jež nejsou součástí obratu, v rámci jejich podnikatelské činnosti přesáhl za bezprostředně předcházející kalendářní rok částku 25 000 000 Kč, a to od prvního dne kalendářního roku,
- ostatní fyzické osoby, které vedou účetnictví na základě svého rozhodnutí (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


4. Které podniky nemusí vést účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví?
Účetnictví nemusí vést podniky, které nejsou účetními jednotkami (viz kontrolní otázka č. 3 výše). Například se může jednat o podnikající fyzickou osobu nezapsanou v obchodním rejstříku, jejíž obrat z podnikatelské činnosti za bezprostředně předcházející kalendářní rok nepřesáhl částku 25 milionů Kč, přičemž se tato fyzická osoba ani nerozhodla, že povede účetnictví dobrovolně (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


5. Které podniky v České republice povinně vedou účetnictví a sestavují účetní závěrku dle mezinárodních účetních standardů IAS/IFRS?
Povinnost použít pro účtování a sestavení účetní závěrky Mezinárodní standardy účetního výkaznictví upravené právem Evropské unie (tj. mezinárodní účetní standardy IAS/IFRS) ukládá § 19a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví účetním jednotkám, které jsou obchodními společnostmi a které jsou emitentem cenných papírů registrovaných na regulovaném trhu cenných papírů v členských státech Evropské unie (například Burza cenných papírů Praha) (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


6. Co je to kreativní účetnictví?
Krupová (2001, s. 3) definuje kreativní účetnictví jako „proces manipulace s účetními údaji s cílem transformovat účetní výkazy z podoby, jakou by měly mít, do podoby, jakou by si přáli jejich tvůrci, a procesy, při kterých jsou uskutečňovány přímo ekonomické transakce tak, aby bylo dosaženo příznivých výsledků v účetnictví“. (Krupová, 2001, str. 3 In. Čižinská, 2018, kapitola 3, str. 46 - 47).
Zpět nahoru


7. Co znamená, že je náklad daňově uznatelný?
Daňově uznatelné jsou náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (v podrobnostech viz § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Ostatní náklady jsou daňově neuznatelné, a tedy nesnižují základ daně z příjmů podnikatele (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


8. Co je to daňová evidence?
Daňovou evidenci upravuje §7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Daňová evidence obsahuje údaje o příjmech a výdajích v členění potřebném pro zjištění základu daně a údaje o majetku a dluzích (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


9. Jaký je rozdíl v základu daně z příjmů v případě podniku, který je účetní jednotkou a podniku, který účetní jednotkou není?
Na rozdíl od účetních jednotek není v případě podniku, který není účetní jednotkou východiskem pro stanovení základu daně z příjmů rozdíl mezi výnosy a daňově uznatelnými náklady, nýbrž rozdíl mezi příjmy a daňově uznatelnými výdaji (tedy výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů). Tedy v zásadě lze říci, že:
- základem daně z příjmů účetní jednotky je rozdíl mezi výnosy a náklady na dosažení, zajištění a udržení těchto výnosů
- základem daně z příjmů podniku, který není účetní jednotkou je rozdíl mezi příjmy a výdaji na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


10. Jakým způsobem se oceňuje majetek a zdroje financování v rozvaze?
Pro jednotlivé položky aktiv a pasiv v rozvaze se používají různé oceňovací báze v závislosti na tom, jakým způsobem byla daná položka pořízena (týká se aktiv) a v závislosti na tom, dle jakých účetních standardů je účetní závěrka sestavována (týká se aktiv i pasiv). V podrobnostech tuto problematiku vysvětluje kapitola 3.4.3, str. 55 – 57 (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


11. Definuje pojem výnosy a náklady.
Výnosy představují ekonomický přínos pro daný podnik, přičemž se účtuje již o samotném nároku (tedy například o vzniku pohledávky vůči zákazníkovi za dodávku zboží nebo služeb) bez ohledu na skutečnost, zda bude tento nárok nakonec uspokojenNáklady lze definovat jako peněžně oceněnou spotřebu a/nebo opotřebení výrobních faktorů, která je vyvolána tvorbou podnikových výnosů bez ohledu na to, zda v daném období došlo k jejich úhradě či nikoliv (viz např. Synek a kol., 2011).
Zpět nahoru


12. Co je to akruální princip?
Jedná se o princip časové souvislosti, který vyžaduje, aby podnik účtoval o transakcích v okamžiku jejich vzniku. Proto se náklady přiřazují k období, k němuž se ekonomicky vztahují bez ohledu na to, kdy nastaly výdaje. K nákladům vynaloženým v daném období je třeba přiřadit i výnosy, ke kterým tyto náklady povedou až v budoucnu. Výnos může být uznán až v okamžiku, kdy je realizován (zasloužen), ovšem bez ohledu na to, kdy (a zda) je pak i skutečně vyinkasován (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


13. Jakým způsobem se v rámci finančního účetnictví řeší časový nesoulad mezi náklady a výnosy na jedné straně a příjmy a výdaji na straně druhé?
V případě časového nesouladu mezi náklady a výnosy na jedné straně a příjmy a výdaji na straně druhé, kdy je třeba převést náklady a/nebo výnosy mezi jednotlivými účetními obdobími, se využívají přechodné účty aktiv a pasiv. Pokud je známý účel, v jehož důsledku vznikne v budoucnu podniku výnos, náklad, výdaj nebo příjem, a současně je známá částka a období, ke kterému se příslušná ekonomická kategorie vztahuje, účtujeme v této souvislosti o časovém rozlišení výnosů a nákladů. Pokud částku odhadujeme, účtujeme o dohadných položkách (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


14. Jaké otázky ohledně výše nákladů je nutno například řešit v podnikové praxi? Vysvětlete podstatu různých klasifikací nákladů, které jsou vyžadovány při hledání odpovědí na tyto otázky.
Náklady je třeba měřit z mnoha různorodých hledisek tak, jak vzniká potřeba zodpovědět různé typy otázek. Jedná se například o otázku, kolik nákladů bylo vynaloženo na vývoj, výrobu a prodej určitého výrobku a za jakou prodejní cenu je tedy smysluplné tento výrobek prodávat? Nebo může podnikatele zajímat, jaký objem nákladů bude třeba vynaložit v následujícím roce, aby byl podnik schopen realizovat svůj prodejní plan. Další otázky týkající se nákladů jsou uvedeny na straně 60. Podstatou různých klasifikací se pak zabývají kapitoly 3.5.1 až 3.5.7 na stranách 60 až 74 (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


15. Co je to provozní páka?
Provozní páka se týká skutečnosti, že v důsledku existence fixních nákladů nemusí být zachována proporce mezi změnou objemu produkce a vyplývající změnou provozního výsledku hospodaření. Stupeň provozní páky vyjadřuje procentní změnu provozního výsledku hospodaření vyvolanou jednoprocentní změnou tržeb (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


16. Co je to EBIT, NOPAT, KPVH a ekonomický zisk?
EBIT je earnings before interest and taxes neboli zisk před zdaněním a nákladovými úroky. NOPAT je net operating profit after tax neboli čistý operační zisk po dani. KPVH je korigovaný provozní výsledek hospodaření (tento pojem zavedl Mařík a kol., 2018, včetně předchozích vydání). Podstata uvedených kategorií zisku (resp. výsledku hospodaření) je blíže popsána v kapitole 3.5.4 na stranách 66 až 68.
Ekonomický zisk zohledňuje kromě explicitních výnosů a nákladů také výnosy a náklady oportunitní neboli implicitní. Této problematice se věnuje kapitola 3.5.7 na straně 74 (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


17. Jaký je rozdíl mezi ziskem a cash flow?
Zisk je rozdíl mezi výnosy a náklady za určité období. Cash flow je peněžní tok za určité období, neboli rozdíl mezi příjmy a výdaji za toto období. Zisk není cash flow, neboť výnosy nemusí být v daném období inkasovány (a tedy výnosy netvoří příjmy) a náklady nemusí být v daném období uhrazeny (tedy náklady netvoří výdaje). Platí to i naopak – podnik může v daném období inkasovat nějaké peněžní částky (tedy mít příjem), které nejsou v daném období výnosem (případně výnosem nebyly a nebudou nikdy, neboť se jedná například o přijetí úvěru). Zrovna tak může podnik v daném období hradit nějaké částky, aniž by tyto výdaje byly v daném období (či kdykoliv předtím nebo potom) také nákladem (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


18. Jaký je rozdíl mezi přímou a nepřímou metodou kvantifikace cash flow?
Přímá metoda vychází přímo z jednotlivých změn stavů peněžních prostředků, které jsou vyvolány finančně (peněžně) účinnými hospodářskými transakcemi - v podrobnostech viz kapitola 3.6.1 na straně 77 až 78. Nepřímá metoda vychází z rozvahy a z výkazu zisku a ztráty, přičemž výsledné saldo mezi výnosy a náklady (výsledek hospodaření) transformuje na cash flow. V rámci nepřímé metody je účetní výsledek hospodaření upravován na peněžní tok – v rámci nepřímé metody je tak jako vysvětlováno, proč se výsledek hospodaření nerovná peněžnímu toku – v podrobnostech vizi kapitola 3.6.2 na straně 78 až 80 (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


19. Jaký je vztah mezi rozvahou, výkazem zisku a ztráty a výkazem o peněžních tocích (cash flow)?
Tento vztah dobře reprezentuje obrázek 3.7 na straně 82. Výkaz zisku a ztráty je s rozvahou propojen skrze výsledek hospodaření za období – ten je v rozvaze uveden jako součást vlastního kapitálu (pasiv) a ve výsledovce je v podrobnostech zobrazeno, jaké položky výnosů a nákladů daný výsledek hospodaření za období ovlivnily. Výkaz o peněžních tocích je s rozvahou propojen skrze peněží prostředky – ty jsou v rozvaze uvedeny jako součást oběžných aktiv a ve výkazu zisku a ztráty je v podrobnostech zobrazeno, jaké položky příjmů a výdajů způsobily meziroční změnu této položky (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru


20. Jaké čtyři typy hospodářských operací lze identifikovat v podnikovém účetnictví? Ke každému typu hospodářské operace uveďte konkrétní příklad
Čtyři typy hospodářských operací z hlediska způsobu jejich zobrazení v podnikovém účetnictví (včetně konkrétních příkladů) popisuje text dole na straně 81 a následující obrázek 3.6 na straně 82 (Čižinská, 2018, kapitola 3).
Zpět nahoru




Kontrolní otázky ke kapitole 4


1. Proč má částka získaná dnes zpravidla vyšší hodnotu, než částka získaná kdykoliv později?
Důvodů je několik. Kupní síla peněz v čase klesá v důsledku inflace – za určitou částku dnes si zpravidla koupíme více než za stejnou nominální částku v budoucnu. Připomínám známou filmovou „hlášku“: „Pětistovka je pořád pětistovka, ale ty věci jsou jaksi dražší!“. Dalším důvodem toho, že částka získaná dnes má zpravidla vyšší hodnotu než částka získaná později, je skutečnost, že s oddalováním okamžiku výplaty peněz z investice roste nejistota ohledně výše inkasa. Navíc pokud nejsou peníze k dispozici okamžitě, není možno uskutečnit případné alternativní investiční příležitosti a není tak realizováno oportunitní zhodnocení. Spotřebitelé (investoři, lidé) zpravidla preferují spotřebu či možnost spotřeby dříve než později (pokud je tedy současný a budoucí statek homogenní) a proto preferují současné peníze před budoucími příjmy (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru


2. Jaký je rozdíl mezi úročením a diskontováním?
Úročení je přepočet současné hodnoty na hodnotu budoucí. Diskontování je opačný proces – tedy přepočet budoucí hodnoty na hodnotu současnou (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru


3. Které faktory determinují výši úrokové sazby?
Výši úrokové sazby determinuje pět dílčích faktorů, které znázorňuje následující obrázek 4.1 na straně 92 (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru


4. Kdy může být z investice realizována záporná reálná úroková sazba?
Jak je vysvětleno na straně 94, reálná úroková sazba může být záporná v případě, že je nominální úroková sazba nízká a inflace vyšší (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru


5. Jaký je rozdíl mezi dobou úročení a úrokovým obdobím? Jak se v návaznosti na tyto pojmy rozhodnete o aplikaci jednoduchého a složeného úročení?
Pojmy doba úročení a úrokové období jsou zcela zásadní pro rozlišení správného způsobu úročení, tedy pro to, abychom poznali, kdy aplikovat úročení jednoduché a kdy úročení složené. Úrokové období je interval připisování úroků ke kapitálu (může být roční, měsíční, denní atp.). Doba úročení neboli úroková doba je doba uložení kapitálu (či doba splatnosti). Pokud je doba úročení delší než úrokové období, je třeba aplikovat koncept složeného úročení. V případě, že je doba splatnosti kratší nebo rovna úrokovému období, aplikuje se koncept jednoduchého úročení (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru


6. Jaký je rozdíl mezi jednoduchým a složeným úročením?
V případě jednoduchého úročení se úročí pouze počáteční kapitál. V případě složeného úročení se úroky připočítávají k počátečnímu kapitálu a spolu s tímto kapitálem se dále úročí. Naběhlý úrok tak generuje další úroky z úroků (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru


7. Jaký je rozdíl mezi spořením a důchodem?
Spoření (ve smyslu terminologie finanční matematiky) je pravidelné ukládání určitých částek (úložek), které jsou úročeny. Výsledek je naspořená částka za určitou dobu, kterou tvoří jednak suma samotných úložek a jednak také suma připsaných úroků.Důchod (ve smyslu terminologie finanční matematiky) je systém plateb ve stejné výši, které jsou periodicky vypláceny ze současné hodnoty investice. V jednotlivých platbách je obsažena jednak část původní investice (v případě dluhu se jedná o úmor neboli o splátku dluhu) a jednak také naběhlý úrok (Čižinská, 2018, kapitola 4).
Zpět nahoru




Kontrolní otázky ke kapitole 5


1. Vysvětlete vztah mezi výnosem, rizikem a likviditou investičního instrumentu. Proč se v tomto kontextu používá termín „trade-off“?
Čím vyšší výnos z investice chce investor realizovat, tím vyšší bude muset být ochoten podstoupit riziko. Čím vyšší likviditu bude investor požadovat, tím nižší bude muset očekávat výnos. Čím obtížnější bude přeměnitelnost investice zpátky na peníze (tedy čím nižší likvidita), tím vyšší bude podstupované riziko (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


2. Jaký je rozdíl mezi fundamentální a technickou analýzou investičních instrumentů?
Cílem fundamentální analýzy je výzkum základních faktorů ovlivňujících vývoj ceny daného investičního instrumentu a prozkoumání jeho samotné kurzotvorné podstaty. Techničtí analytici se o fundamentální faktory ovlivňující ceny instrumentů nezajímají. Vychází spíše z představy, že minulost se opakuje a že vývoj kurzu daného instrumentu zobrazený v grafu tvoří vzorce, které se vyskytly již v minulosti. Předpověď budoucího pohybu kurzu je tedy založena na analýze minulého vývoje kurzu. Touto problematikou se podrobněji zabývá kapitola 5.1 na straně 118 až 119, která se v tomto kontextu odkazuje i na hypotézu efektivních trhů zmiňovanou v kapitole 9 (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


3. Jaké statistické charakteristicky se používají pro stanovení očekávaného výnosu a rizika individuálních investic?
Očekávanou výnosovou míru individuálních investic stanovíme jako vážený průměr očekávaného výnosu dané investice při jednotlivých očekávaných variantách budoucího vývoje, přičemž jako váhy použijeme pravděpodobnosti výskytu dané varianty budoucího vývoje (viz str. 119). Pro kvantifikaci rizika jsou využívány statistické metody určování variability, konkrétně rozptyl a směrodatná odchylka, tedy druhá odmocnina z rozptylu (viz str. 119 až 120) (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


4. Proč je výhodné vytvářet investiční portfolio?
Investiční portfolio je soubor investičních instrumentů, do kterých daný investor vložil své prostředky. Důvodem, proč investoři neinvestují do jediného investičního instrumentu, ale vytváří portfolio, je snaha o snížení rizika prostřednictvím diverzifikace (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


5. Jaký je rozdíl mezi jedinečným a systematickým rizikem a kterou složku celkového rizika je možno eliminovat diverzifikací?
Systematické riziko vyplývá z ekonomiky jako celku a je mimo vliv emitentů cenných papírů i investorů. Je ovlivněno změnami úrokových sazeb, jež se projevují kolísáním výnosových měr investičních instrumentů, fluktuací celkového trhu v důsledku hospodářského cyklu, strukturálních změn v ekonomice, změnou spotřebitelských preferencí či politickými šoky a v neposlední řadě i mírou inflace. Jedinečné riziko je specifické pro jednotlivé emitenty cenných papírů a je dáno samotným rizikem podnikání ve smyslu možných problémů jednotlivých odvětví či podniků (podnikatelské riziko), ale i rizikem finančním, které je v této souvislosti spojeno s využíváním cizího kapitálu při financování podniku. V důsledku růstu počtu různých investičních instrumentů v portfoliu (tedy v důsledku diverzifikace) celkové riziko klesá až na úroveň rizika systematického, které v rámci dané ekonomiky nelze diverzifikací odstranit – nelze se mu vyhnout (viz obrázek 5.2 na straně 121) (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


6. Co je podmínkou diverzifikace rizika?
Podmínkou správně provedené diverzifikace rizika je skutečnost, že díky vhodně zkombinovaným investicím, mezi kterými není vysoká míra korelace, dojde k poklesu rizika, ale nedojde k poklesu celkového výnosu – viz příklad na straně 124 (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


7. Jak se liší optimální portfolio investora s averzí a se sklonem k riziku?
Optimální portfolio maximalizuje výnos na jednotku rizika nebo minimalizuje riziko na jednotku výnosu. Čím vyšší má investor averzi (odpor) k riziku, tím vyšší požaduje rizikovou prémii za každou dodatečnou jednotku rizika. Investor s averzí k riziku bude preferovat portfolia, která jsou spojena s co nejnižším rizikem na jednotku výnosu. Investoři, kteří jsou rizikově averzní, si ze dvou portfolií se stejným očekávaným výnosem vyberou to s menším rizikem. Investor se sklonem k riziku bude preferovat portfolio s vyšším výnosem, i když takové portfolio je spojeno také s vyšším rizikem (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru


8. Vysvětlete význam koeficientu beta pro stanovení očekávané výnosové míry určitého aktiva optikou modelu CAPM.
Beta koeficient vyjadřuje citlivost daného aktiva na změnu výnosové míry tržního portfolia (podrobněji k beta koeficientu viz str. 127). Čím větší je beta faktor daného aktiva, tím méně je toto aktivum ve srovnání s trhem (jako celkem) stabilní a tím tedy musí být vyšší i očekávaná výnosová míra daného aktiva. Význam koeficientu beta pro stanovení očekávané výnosové míry dobře ilustruje příklad na stranách 129 až 130 (Čižinská, 2018, kapitola 5).
Zpět nahoru




Kontrolní otázky ke kapitole 6


1. Jaký je rozdíl mezi vlastními a cizími zdroji financování?
Cizí zdroje je nutno na konci doby splatnosti vrátit (splatit), vlastní zdroje patří vlastníkům podniku a jejich splatnost není definována. Cizí zdroje mohou být (resp. zpravidla jsou) spojeny s fixními závazky (zejména s nákladovými úroky), které mohou dostat podnik do finanční tísně. Oproti tomu výplatu odměn za vlastní kapitál (např. v podobě dividend) je možno odložit do ekonomicky příznivějšího období. Na druhou stranu však v případě dobrých podnikatelských výsledků je zapojení cizího kapitálu výhodné – požadavky věřitelů jsou fixní a vztahují se k objemu poskytnutého financování, a nikoliv k výsledkům dosaženým podnikatelskou činností. Tedy z vysokých výdělků se uhradí fixní požadavek věřitelů a zbývající část připadne vlastníkům – hovoříme zde o pozitivním efektu finanční páky (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


2. Vysvětlete, jaké možnosti samofinancování podnikové činnosti může podnik využívat?
Jedná se o interní zdroje, mezi které patří: nerozdělený zisk a fondy ze zisku, rezervy a odpisy (resp. úpravy hodnot dlouhodobého majetku – trvalé) (Čižinská, 2018, kapitola 6.1.1).
Zpět nahoru


3. Definujte jednotlivé externí zdroje financování?
Externími zdroji jsou různé druhy úvěrů a závazků, z nichž některé nejsou explicitně úročené (například závazky vůči dodavatelům) a jiné naopak ano (například bankovní úvěry, finanční leasing či emitované dluhopisy). Podrobněji se k jednotlivým externím zdrojům vyjadřuje kapitola 6.1.2 na stranách 139 až 146.
Zpět nahoru


4. Které externí zdroje financování jsou považovány za vlastní kapitál?
Vlastní zdroje jsou generovány nejen v rámci interní činnosti podniku (samofinancování), ale mohou rovněž přicházet zvenčí – od vlastníků, kteří vkládají prostředky do vlastního kapitálu podniku formou různých typů finančních instrumentů. V akciové společnosti se jedná o úpis akcií, které podnik emituje. Emise akcií může být buď soukromá, nebo veřejná (tzv. IPO), v rámci které se akcie veřejně nabídnou předem neomezenému okruhu investorů na kapitálovém trhu. Specifickým způsobem financování vlastním kapitálem je rizikový či rozvojový kapitál, kdy venture kapitálový fond či anděl podnikání (business angel) stává na určitou dobu vlastníkem určitého podílu v daném podniku (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


5. Jaký je rozdíl mezi prioritními a kmenovými akciemi?
Kmenový kapitál tvoří hodnot všech emitovaných kmenových akcií. Kmenové akcie nejsou spojeny s žádným zvláštním právem – tím se myslí, že jsou s nimi spojena standardní práva týkající se akcií, tedy právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku atp. (podrobněji viz §256 a následující zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)). Prioritní kapitál se získává emisí prioritních akcií. Není-li ve stanovách určeno jinak, jsou prioritní akcie vydány bez hlasovacího práva. Akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, mohou být vydány, jen pokud souhrn jejich jmenovitých hodnot nepřesáhne 90 % základního kapitálu (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


6. Jaký je rozdíl mezi bankovním úvěrem a emisí dluhopisů?
Bankovní úvěr je jedním z nejběžnějších způsobů financování. Je šitý na míru potřebám daného podniku a je vhodný i v případě, kdy podnik potřebuje pouze relativně malý objem úvěrového financování. Emise dluhopisů představuje de facto sekuritizovaný dluh, tedy dluh podložený cennými papíry. Umožňuje podniku získat vyšší objemy financování, a to mimo jiné i díky tomu, že celý dluh je rozložen do určitého počtu dluhopisů o relativně nízké nominální hodnotě. Mohou tak do nich investovat i „malí” investoři. NA druhou stranu je však financování emisí dluhopisů dražší, neboť podnik bude (zvláště při velkých veřejných emisí) potřebovat asistenci nějakého finančního zprostředkovatele a bude muset uhradit náklady na právní služby a dostatečný marekting emise (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


7. Jak se stanoví náklady jednotlivých cizích zdrojů financování?
Náklady cizího kapitálu představují úroky a poplatky, které podnik musí platit svým věřitelům za zapůjčený kapitál (bankovní úvěr, emitované dluhopisy či různé jiné úročené půjčky). Jelikož jsou náklady dluhového financování (úrok, poplatky) daňově uznatelným nákladem, hradí podnik díky zapojení úročeného cizího kapitálu do financování nižší odvody daně z příjmů. Proto náklady cizího kapitálu stanovíme na úrovni úrokové sazby snížené o úrokový daňový štít. Poněkud komplikovanější situace ovšem nastává v případě sekuritizovaného dluhu, tedy u cizích zdrojů financování získaných emisí dluhopisů (Čižinská, 2018, kapitola 6). O tom podrobněji pojednává kapitola 6.2.1 na stranách 148 – 151.
Zpět nahoru


8. Jak lze využít dividendový diskontní model pro stanovení nákladů vlastního kapitálu?
Dividendový diskontní model se primárně používá pro oceňování akcií v rámci fundamentální analýzy. Vychází z předpokladu, že hodnota akcie je dána současnou hodnotou příjmů, které z této akcie můžeme očekávat (tedy současnou hodnotou dividend). Náklady vlastního kapitálu lze ztotožnit s požadovanou výnosností, kterou diskontujeme očekávané dividendy (Čižinská, 2018, kapitola 6). Podrobněji se k tomuto vyjadřuje kapitola 6.2.2 na stranách 151 až 154.
Zpět nahoru


9. Vysvětlete, jakým způsobem lze stanovit náklady vlastního kapitálu pomocí modelu CAPM?
Model CAPM (capital asset pricing model) neboli model oceňování kapitálových aktiv odvozuje očekávanou výnosovou míru i-tého aktiva od očekávané bezrizikové výnosnosti navýšené o rizikovou prémii. Model CAPM podrobněji popisuje kapitola 5.3 na stranách 126 až 130 a kapitola 6.2.2 na stranách 154 až 156. Výhodou modelu CAPM je možnost vycházet z empirických dat, a to i v případě, že se bude jednat o náklady vlastního kapitálu podniku, který není akciovou společností s akciemi kotovanými na regulovaném trhu. V tomto případě postupujeme metodou analogie, jak je vysvětleno v podkapitole 5.3. Srovnatelný podnik, jehož beta koeficient je v rámci metody analogie použit, může vykazovat v obchodním a finančním riziku jisté odlišnosti. Podle Maříka a kol. (2018, s. 263) se vliv případných odlišností v obchodním riziku do beta koeficientu promítá expertním odhadem. Vliv kapitálové struktury (tedy výše zadlužení a vyplývajícího finančního rizika) se do modelu promítá prostřednictvím přepočtu beta koeficientu na beta koeficient vlastního kapitálu při dané úrovni zadlužení (Čižinská, 2018, kapitola 6.2.2).
Zpět nahoru


10. Jak je definována optimální kapitálová struktura?
Optimální kapitálovou strukturu lze definovat jako takové složení dlouhodobého kapitálu podniku, při němž jsou průměrné náklady kapitálu minimální (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


11. Za jakých podmínek dochází k pozitivnímu a negativnímu působení finanční páky a co to znamená? Co je to bod indiference kapitálové struktury?
O finanční páce hovoříme v souvislosti s efektem zvyšování rentability (výnosnosti) vlastních zdrojů použitím cizího kapitálu. Pozitivní působení finanční páky nastává v případě, kdy v důsledku zapojení cizího kapitálu roste rentabilita kapitálu vlastního. Podmínkou pozitivního působení finanční páky je, aby rentabilita vloženého kapitálu (ROCE) byla vyšší než úroková sazba dluhu. Negativní působení finanční páky nastává v případě, kdy v důsledku zapojení cizího kapitálu klesá rentabilita kapitálu vlastního. Důvodem negativního působení finanční páky je skutečnost, že rentabilita vloženého kapitálu (ROCE) je nižší než úroková sazba dluhu. Bod indiference představuje takovou úroveň provozního výsledku hospodaření, při které je rentabilita vlastního kapitálu stejná při použití úročeného cizího kapitálu i při použití vlastního kapitálu (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


12. Vysvětlete, proč má výše WACC ve vztahu k míře zadlužení tvar tak zvané U křivky.
Jelikož je zadlužení spojeno s existencí fixních závazků, roste s mírou zapojení cizích zdrojů pravděpodobnost, že podnik nebude schopen z vytvořeného zisku tyto fixní závazky hradit – tedy roste finanční riziko. Z důvodu existence finančního rizika můžeme vyjít z předpokladu, že s růstem zadluženosti se náklady cizího i vlastního kapitálu zvyšují. Přesto však zpočátku zapojování cizího kapitálu působí na WACC pozitivně, neboť cizí kapitál je levnější než vlastní. Proto má vývoj WACC ve vztahu k míře zadlužení tvar U křivky, přičemž v minimu této U křivky je vážený průměr nákladů kapitálu nejnižší a kapitálová struktura je tedy optimální (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru


13. Čím jsou tvořeny náklady finanční tísně a jak jejich výše ovlivňuje rozhodování o míře zapojení cizího kapitálu při financování aktiv.
Náklady finanční tísně tvoří náklady úpadku a agenturní náklady. Tyto pojmy jsou definovány na straně 164. Při rozhodování o míře zapojení cizího kapitálu při financování aktiv musí podnik posoudit, zda přínosy cizího kapitálu (viz mimo jiné otázka 1 ke kapitole 6 výše) převáží nárůst finančního rizika a hrozbu nákladů finanční tísně. V důsledku hrozící finanční tísně se zvyšují požadavky vlastníků i věřitelů a rostou tak náklady jednotlivých druhů financování. Jak bylo vysvětleno v otázce 12, je třeba zjistit, při jaké úrovni zapojení cizího kapitálu je vážený průměr nákladů kapitálu nejnižší (Čižinská, 2018, kapitola 6).
Zpět nahoru




Kontrolní otázky ke kapitole 7


1. Jak lze vymezit čistý pracovní kapitál a investovaný kapitál z hlediska aktiv (majetku) a z hlediska pasiv (zdrojů financování)?
Čistý pracovní kapitál (ČPK, net working capital) je možno kvantifikovat následujícími dvěma způsoby:
- z hlediska aktiv: oběžná aktiva mínus krátkodobé neúročené cizí zdroje
-z hlediska pasiv: vlastní kapitál plus cizí kapitál mínus stálá aktiva.
Investovaný kapitál lze pak vnímat jako:
- součet stálých aktiv a čistého pracovního kapitálu (tedy z pohledu aktiv)
- součet vlastního a cizího kapitálu neboli vlastního kapitálu a úročených cizích zdrojů (tedy z pohledu pasiv) (Čižinská, 2018, kapitola 7, str. 170 – 171).
Zpět nahoru


2. Vysvětlete, jaké důsledky pro strukturu zdrojů financování má skutečnost, že oběžná aktiva obsahují některé dlouhodobé a trvale vázané majetkové položky.
V dlouhodobě a trvale vázaných položkách aktiv (viz str. 169 až 170) jsou vložené zdroje vázány delší dobu, čemuž je třeba přizpůsobit strukturu financování. Financování majetku by mělo vycházet ze zásady, že majetek je třeba krýt zdroji s odpovídající dobou splatnosti. Pro financování dlouhodobých oběžných aktiv a trvale vázaných oběžných aktiv je vhodné použít zdroje, které nemají krátkodobou splatnost, neboť tato aktiva se promění zpět na peníze za delší časové období. Naopak sezónní oběžná aktiva, která se relativně rychle přemění na peníze, je výhodné financovat krátkodobými zdroji, například krátkodobými závazky z obchodního styku, které nejsou explicitně úročené (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


3. Vysvětlete výhody a nevýhody agresivní a konzervativní strategie financování.
Při konzervativním způsobu financování je čistý pracovní kapitál kladný. To je sice bezpečná strategie z hlediska schopnosti podniku generovat peněžní toky na splácení poskytnutých zdrojů financování, ale je to také strategie zbytečně drahá (investovaný kapitál je spojen s náklady kapitálu). Agresivní strategie financování podniku je sice levná, ale podnik je vystaven značnému riziku, že nebude schopen včas splácet využívané krátkodobé zdroje financování – neboť tyto krátkodobé zdroje financování pokrývají (financují) i majetek s delší dobou „návratnosti“ (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


4. Jak se stanoví kapitálové výdaje a peněžní příjmy z investice?
Kapitálové výdaje jsou výdaje spojené s pořízením investice se zahájením jejího provozu. Stanoví se jako součet výdajů na pořízení dlouhodobého majetku, výdajů na trvalý přírůstek čistého pracovního kapitálu a jsou sníženy o příjmy z případného prodeje nahrazovaného dlouhodobého majetku (očištěnými o daňové efekty související s prodejem nahrazovaného majetku). Vzorec pro výpočet kapitálových výdajů je uveden na straně 175. Peněžní příjmy z investice se vypočtou jako součet ročního přírůstku zisku po zdanění realizovaného v důsledku investice (kromě úroků z úvěru na financování dané investice), přírůstku ročních odpisů realizovaných v důsledku investice a příjmů z prodeje dlouhodobého majetku na konci životnosti (upravených o daňový efekt z prodeje). Peněžní příjmy je dále třeba snížit o výdaje na přírůstek čistého pracovního kapitálu v důsledku provozu investice a naopak navýšit o příjmy z případného úbytku čistého pracovního kapitálu. Vzorec pro výpočet peněžních příjmů je uveden na straně 176 (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


5. Jaký je vztah mezi čistou současnou hodnotou investice a indexem čisté současné hodnoty?
Čistá současná hodnota je absolutní rozdíl mezi diskontovanými peněžními příjmy z investice a kapitálovými výdaji. Index čisté současné hodnoty (resp. index „rentability“), tedy poměr diskontovaných peněžních příjmů z investice ke kapitálovým výdajům. Je-li čistá současná hodnota kladná, pak je index rentability větší než jedna. To znamená, že je posuzovaná investice přijatelná (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


6. Při jakém vnitřním výnosovém procentu je investice do dlouhodobého majetku podniku přijatelná?
Vnitřní výnosové procento (VVP) je taková diskontní sazba, při níž je čistá současná hodnota rovna nule. Investice je přijatelná v případě, že je vnitřní výnosové procento vyšší než investorem požadovaná míra výnosnosti – tedy minimálně vyšší, než vážený průměr nákladů na kapitál (WACC) (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


7. K čemu a jak se při řízení zásob používá metoda ABC?
Metoda ABC vychází z Paretova pravidla „80 na 20“, kdy předpokládáme, že cca 80 % všech druhů zásob se na celkové spotřebě (a tedy na celkových nákladech) podílí z 20 % a naopak. Položky zásob jsou v rámci metody ABC rozčleněny do 3 skupin podle významu (podíl na tržbách, obtížnost zásobování, zastupitelnost, důsledky nedostatku), na tyto skupiny je pak aplikován diferencovaný přístup k řízení zásob (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


8. Jaké náklady jsou spojené se zásobami a jako výhody a nevýhody má udržování vysokého objemu skladových zásob?
Náklady spojené se zásobami zahrnují:
- náklady na nákup zásob (cena zásob) a náklady související (doprava, manipulace),
- náklady na držení zásob (skladovací náklady a náklady vázanosti zdrojů financování),
- náklady nedostatku zásob (vícenáklady při hledání náhradního řešení, nutnost odmítnout zakázky atp.).
Výhodou udržování vysokého objemu zásob je plynulost chodu výroby a nízké riziko ztráty zakázek z důvodu nedostatku zásob, snížení nákladů spojených s častými objednávkami a dopravou zásob, možnost využití množstevních slev (když podnik nakupuje více zásob najednou) a ochrana před růstem cen. Nevýhodou udržování vysokého objemu zásob jsou vyšší náklady na obsluhu zásob (např. mzdy skladového personálu), vznik nákladů na kapitál, který je nutno použít pro financování zásob, dále riziko poškození zásob a jejich zastarání a riziko, že podnik nakoupí zásoby a poté klesne jejich cena, díky čemuž utrpí oportunitní ztrátu (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


9. Jaké jsou výhody a nevýhody řízení zásob metodou Just In Time?
V rámci metody Just In Time jsou v podniku minimalizovány skladové zásoby, což je spojeno s výhodami, které byly blíže vysvětleny ve výše uvedené otázce 8. Nevýhodou metody Just In Time jsou samozřejmě vyšší náklady na doplnění zásob, tedy zejména náklady na častou dopravu a připravenost dodavatele. Ty mohou být implicitně započteny do ceny dodávaných zásob nebo „fakturovány“ separátně. Nevýhodou jsou i rizika výpadků a případná nespolehlivost dodavatele, která by mohla narušit plynulost chodu výroby (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


10. Vysvětlete podstatu řízení pohledávek (credit managementu).
Podstatou řízení pohledávek je snaha o minimalizaci platebního rizika a zabezpečení trvalé platební schopnosti podniku tak, aby byl podnik vždy schopen dostát svým závazkům. To vyžaduje důkladnou analýzu důvěryhodnosti odběratele a stanovení optimálních podmínek poskytování obchodních úvěrů. Credit managementu se podrobněji věnuje kapitola 7.2.2 na stranách 191 až 196 (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


11. Jaké aspekty je třeba zvažovat při rozhodování o využití skonta a faktoringu?
Při rozhodování o faktoringu je nutné posuzovat jeho přínosy v kontextu se souvisejícími náklady. Přínosem faktoringu je předfinancování, neboť faktoringová společnost proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek ihned v okamžiku jejich odkupu (cese). V důsledku faktoringu klesají podniku i administrativní náklady, neboť faktoringová společnost provádí kompletní správu pohledávek, přičemž na základě smlouvy s klientem může poskytovat i další související služby. Náklady faktoringu zahrnují úrok a faktoringovou provizi. Podrobněji se touto problematikou zabývá str. 194 až 195. Nabídku skonta je třeba z pohledu dodavatele (věřitele) nastavit tak, aby dodavatelem nabízená sleva z prodejní ceny (skonto) za dřívější úhradu byla nižší, než jeho náklady kapitálu (WACC) připadající na období, o které se zkrátí doba inkasa dané pohledávky. K této problematice po podrobněji vyjadřuje text na str. 193 až 194 (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


12. Co je podmínkou solventnosti?
Projevem solventnosti je schopnost podniku hradit splatné závazky, což je podmíněno schopností podniku přeměnit krátkodobý likvidní majetek (tedy zejména zásoby a pohledávky) na peněžní prostředky (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru


13. Kdo a proč využívá cash pooling?
Cash pooling je někdy využíván v koncernech. Přebytky peněžních prostředků jednotlivých podniků v rámci koncernu soustředěny na centralizovaném účtu či účtech a jejich řízení je prováděno centrálně. Díky tomu nedochází k situaci, kdy by některé podniky v koncernu držely nadbytečné peněžní prostředky, zatímco ve stejném okamžiku jiné podniky v koncernu měly nedostatek likvidity a problémy s úhradou závazků (Čižinská, 2018, kapitola 7).
Zpět nahoru




Kontrolní otázky ke kapitole 8


1. Co je předmětem hodnocení finanční výkonnosti podniku?
Předmětem hodnocení finanční výkonnosti podniku je měření finanční úspěšnosti procesu transformace vstupů (výrobních faktorů) na výstupy podnikatelského procesu a posouzení schopnosti podniku naplňovat jeho základní finanční cíl – tedy tvořit hodnotu pro vlastníky při respektování zájmů všech stakeholderů (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


2. Popište postup elementární finanční analýzy.
Prvním krokem je zpravidla analýza absolutních ukazatelů, kdy jsou předmětem šetření absolutní hodnoty jednotlivých položek jednotlivých účetních výkazů. Základním nástrojem je zde technika procentního rozboru, jejíž pomocí se provádí tak zvaná horizontální a vertikální analýza (viz str. 199 až 200). Následuje výpočet poměrových ukazatelů v jednotlivých oblastech finančního zdraví a jejich interpretace (viz kapitola 8.1 na stranách 204 až 210). Komplexní pohled na finanční zdraví pak poskytují soustavy finančních ukazatelů, z nichž často aplikovanou metodou je mimo jiné Du Pontův rozklad rentability (viz kapitola 8.2 na stranách 210 až 215). Nejsložitější částí elementární finanční analýzy nejsou samotné výpočty jednotlivých ukazatelů, ale především interpretace vypočtených výsledků a vyvození patřičných závěrů. Výsledky uvedených metod bohužel nevypovídají plně o tom, zda podnik naplňuje či nenaplňuje svůj základní finanční cíl – tedy tvorbu hodnoty podniku pro vlastníka. Zvláště, jsou-li aplikovány na nijak neupravené výkazy finančního účetnictví. Poněkud pokročilejší pohled na finanční zdraví v tomto kontextu umožňuje výpočet ukazatele ekonomické přidané hodnoty EVA (viz kapitola 8.3 na stranách 215 až 218), jehož správná kvantifikace v praxi je však značně složitější, než mnohdy prezentují základní učebnice podnikových financí (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


3. Vysvětlete konstrukci a význam jednotlivých poměrových ukazatelů likvidity, aktivity, rentability, zadluženosti a kapitálového trhu.
Této problematice se podrobně věnuje kapitola 8.1 na stranách 204 až 210. Mezi základní ukazatele likvidity patří běžná, pohotová a okamžitá likvidita. Ukazatele aktivity jsou dvojího typu – buď se jedná o dobu obratu nebo o počet obrátek určité rozvahové položky. V rámci analýzy zadluženosti jsou poměřovány určité kategorie cizích zdrojů (např. všechny cizí zdroje či pouze zdroje úročené) k celkovým pasivům či k investovanému kapitálu. Důležitým ukazatelem je rovněž úrokové krytí. Ukazatele rentability se zabývají měřením ziskovosti vložených zdrojů financování určitého typu anebo měřením ziskovosti tržeb. Ukazatele kapitálového trhu vyžadují informace z trhu cenných papírů – zejména kurz akcie posuzovaného podniku (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


4. Jakým způsobem je možno interpretovat jednotlivé poměrové ukazatele likvidity, aktivity, rentability, zadluženosti a kapitálového trhu?
Tato otázka navazuje na výše uvedenou otázku č. 3 ohledně konstrukce a významu jednotlivých poměrových ukazatelů. K interpretaci jednotlivých poměrových ukazatelů uvedeného typu se vyjadřuje text kapitoly 8.1 na stranách 204 až 210 (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


5. K čemu a jak se používá Du Pontův rozklad rentability?
Du Pontův rozklad rentability je založen na postupném rozkladu ukazatele rentability vlastního kapitálu (ROE) do jeho dílčích komponent. Tento rozklad má pomoci odpovědět na otázku, které faktory a v jakém rozsahu ovlivnily hodnotu daného vrcholového měřítka (tj. ROE). Du Pontův rozklad rentability vychází v prvním stupni rozkladu z předpokladu, že na ROE pozitivně působí zvýšení rentability tržeb, zvýšení obratu aktiv a zvýšení zadluženosti. V dalších stupních rozkladu se pak zjišťuje, čím bylo toto snížení (či případně snížení) ovlivněno a zda například nedošlo k tomu, že zvýšení zadluženosti negativně ovlivnilo rentabilitu tržeb. Je nutno si uvědomit, že jednotlivé dílčí faktory ovlivňující ROE jsou vzájemně provázány a že tedy změna určité položky aktiv, pasiv, výnosů či nákladů může ovlivnit více oblastí současně (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


6. Jaký je rozdíl mezi ekonomickou přidanou hodnotou a výsledkem hospodaření po zdanění?
Základním principem ekonomické přidané hodnoty je, že měří ekonomický zisk. Ekonomického zisku podnik v tomto pojetí dosahuje tehdy, když jsou uhrazeny nejen běžné explicitní náklady, ale i náklady implicitní (oportunitní). Rozdíl mezi výsledkem hospodaření po zdanění a ekonomickou přidanou hodnotou je způsoben například náklady na vlastní kapitál – ty ekonomický zisk (a tedy i ekonomickou přidanou hodnotu) snižují, ale na účetní výsledek hospodaření po zdanění nemají vliv, neboť jejich charakter je oportunitní (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


7. Jaký je vztah ekonomické přidané hodnoty k výnosové hodnotě podniku?
Metoda ekonomické přidané hodnoty vychází z předpokladu, že výnosová hodnota podniku je součtem hodnoty investovaného kapitálu k datu ocenění a současné hodnoty budoucích EVA, tedy hodnoty všech budoucích EVA diskontovaných na současnou hodnotu k datu ocenění. Samotný součet diskontovaných budoucích EVA zobrazuje výši primárního goodwillu nebo badwillu. Součet diskontovaných budoucích EVA označujeme jako MVA (market value added) neboli tržní přidanou hodnotu (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


8. Jaký je rozdíl mezi metodou ekonomické přidané hodnoty a metodou diskontovaného volného cash flow při stanovení výnosové hodnoty podniku?
Jak bylo uvedeno v otázce č. 7 výše, vychází metoda ekonomické přidané hodnoty z předpokladu, že výnosová hodnota podniku je součtem hodnoty investovaného kapitálu k datu ocenění a současné hodnoty budoucích EVA. Metoda diskontovaného volného cash flow je založena na prognóze budoucích volných odnímatelných cash flow (free cash flow, FCF). Hodnotu podniku pak tvoří součet diskontovaných volných odnímatelných cash flow, přičemž hodnota tohoto součtu odpovídá celkové hodnotě podniku vypočtené metodou EVA. Můžeme tedy říci, že: MVA + Investovaný kapitál k datu ocenění = Suma budoucích očekávaných volných odnímatelných cash flow diskontovaných k datu ocenění (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


9. Jakým způsobem působí jednotlivé generátory hodnoty (value drivers) na tvorbu celkové hodnoty podniku pro vlastníka?
Odpověď na tuto otázku dobře vystihuje obrázek 8.3 na straně 220. Tržby, jejich růst a provozní zisková marže (generátory 1 – 2) ovlivňují provozní výsledek hospodaření po zdanění. Investice do pracovního kapitálu a stálých aktiv (generátory 3 a 4) snižují volné cash flow, na druhou stranu však díky vyššímu objemu investovaného kapitálu může podnik dosahovat i vyšších tržeb, je-li tento kapitál produktivně využíván. Záleží také na způsobu financování investic (generátor 6), což ovlivňuje diskontní sazbu (generátor 5) použitou pro přepočet budoucí hodnoty peněžních toků na hodnotu současnou. Posledním generátorem hodnoty je čas (generátor 7) – čím delší dobu budou generovány kladné peněžní toky, tím vyšší bude výsledná hodnota podniku (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


10. Popište postup finančního plánování a vysvětlete, jak se stanoví objem potřebných dodatečných zdrojů financování (additional funds needed, AFN).
Finanční plánování je realizováno v sedmi krocích, které jsou podrobněji popsány v kapitole 8.5 na stranách 221 až 224. Jedná se o:
- Krok 1: Odhad tržeb, který vychází z marketingového průzkumu trhu a samozřejmě i z podnikových cílů a plánu prodeje.
- Krok 2: Plán majetku, jehož výše a struktura je nutná pro dosažení plánovaného objemu tržeb.
- Krok 3: Plán spotřeby výrobních faktorů a odhad jednotlivých nákladových položek.
- Krok 4: Stanovení objemu interně generovaných zdrojů financování (zejména výše vytvořeného výsledku hospodaření)
- Krok 5: Stanovení objemu nutných externích zdrojů financování neboli požadovaných zdrojů financování (additional funds needed, AFN).
- Krok 6: Rozhodnutí, jakým způsobem získat zdroje financování.
- Krok 7: Zhodnocení dopadu finančního plánu na finanční výkonnost podniku.
Objem potřebných dodatečných zdrojů financování (AFN) se stanoví pomocí následujícího vztahu: Požadovaný nárůst majetku (aktiv) mínus Růst pasiv vyplývající z růstu tržeb mínus Nárůst zadrženého zisku (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


11. Jaké metody finančního plánování znáte?
Metody finančního plánování jsou popsány na stranách 224 až 225. Jedná se například o metodu procentního podílu na tržbách, metodu poměrových ukazatelů finanční analýzy, statistické metody (regresní) a o metodu individuálního plánování položek (Čižinská, 2018, kapitola 8).
Zpět nahoru


Zpět na hlavní stranu / Back to main page